Jak jsem se vyhrál v kapelách

aktualizováno 3.1.2010

Tak mě tak spoluhráči, jmenovitě Tom, furt než osočuje, že na jeho krásných solidních stránkách kapely TYLS vymejšlím jen ptákoviny, a že by tam mělo být konečně něco faktografického. Ale přes jeho výzvy všem, aby tam něco solidního napsali, se nikdo k ničemu nevybičoval, takže zase já, známý to Gráf Omán skupiny.

Tož tedy současná sestava Tyls je už několikátá sestava Tyls, a pro mě osobně Tyls je už šestá kapela, ve které jsem kdy hrál (to nepočítám občasné krátké či příležitostné záležitosti). Všechny tyto kapely byly nepříliš soudržná seskupení několika lidí, pro něž je či bylo hraní příjemná zábava, krom které měli široké spektrum dalších nejméně stejně příjemných zábav či méně příjemných povinností. Takže se sem tam sešli na zkoušku, častěji ale nesešli. Nějaký vážný zájem o koncertování nikdo moc neměl, často právě naopak. Jediný, kdo to neustále udržoval v jakéms chodu, jsem vždycky byl já, jednoduše tím, že se vždycky zkoušelo u mě doma na můj jakýs aparát, dost často i nástroje, takže leckteří muzikanti chodili na zkoušku jen s pár lahváčema.

Rád bych ale zdůraznil, že jsme za tu dobu s mnoha seskupeními vymysleli desítky nádherných písní. Jenže jsme je nikdy nenahráli, nebo jen velmi bídně, takže je není možno předvést.

Jako malé pimprle jsem chodil asi rok do piána, ale neměl jsem ani talent ani chuť na takovéhle hraní, takže jsem nic moc nepochytil. Snad jen základy hudební teorie, ale ve formě pro moderní hudbu nepoužitelné. Ostatně noty jsme brali i ve škole v hudební výchově, což mi ostatně zachraňovalo známku, neboť zpěv jsem měl vždy příšerný, mám totiž absolutní hluch. Traduje se historka z třídní schůzky v šesté třídě ZDŠ, kde se maminka mého souseda v lavici ptala, jak její syn zpívá. "No hrozně, ale nic to není proti tomu, jak příšerně zpívá jeho soused Jirka. Dřív jsem si myslela, že to Jirka kazí schválně a napsala jsem mu poznámku, že "Svým zpěvem záměrně ruší hodinu zpěvu", ale ono to vypadá, že to fakt neslyší, že to je falešně a mimo tempo."

Zásadní změna v mém postoji k hudbě nastala na chmelové brigádě před prvním ročníkem střední školy. Výběrem přijímacími zkouškami se na tuhle školu dostali takoví lidé, kteří jsme si nesmírně padli povahově i intelektově a já poprvé měl naprostou většinu spolužáků i spolužaček velmi příjemných, ba přímo skvělých. Poprvé v životě jsem cítil svobodu a pohodu, jakou jsem předtím nepoznal ( psala se šedesátá léta minulého století, čili dosud velmi nesvobodná doba, plná buzerace, chudá na kulturu). A družnost stejně orientovaných a naladěných kamarádů. Mnozí hráli na kytary (to mi nebylo ani patnáct let, někteří ale byli z vyšších ročníků) šmrncovní písničky, které přímo i nepřímo vyjadřovaly revoltu a vzdor oficiální kultuře - nekultuře. Nepřímo i tak, že ukázaly, že když nás oficiální kultura a společnost štve, vlastně na ní nemusíme záviset. Můžeme a umíme si udělat kulturu i společenství vlastní. Jak jsme tak tam společně prožívali volná odpoledna a večery, všem se nám to strašně líbilo a i já z toho pocitu soudržnosti a potřeby se aktivně účastnit, jsem dostal chuť takovouhle muziku poslouchat i hrát. Hned tam jsem se naučil od spolužáků pár akordů a první píseň - Seděla Magda seděla, seděla u jetele, zakous se jí cvrček rovnou do pr, dudlaj dudlaj dudlaj, dudlaj dudlaj dá, dudlaj dudlaj dudlaj, dudlaj dá. A hráli jsme a zpívali všichni společně. Naprosto nezapomenutelný zážitek. Z toho chmelu jsem se vrátil jako někdo jiný. Tady je důvod, proč já, tvor jen vzdáleně podobný člověku, bez talentu, bez hudebního sluchu, bez hlasu a i jinak všemožně neschopný, jsem se tak zfamfrněl do hraní, poslouchání, zvučení a dokumentování alternativní muziky. Pro mě to je už nadoživotí symbol svobody, revolty, ale taky krásy a soudržnosti nekonvenčně žijících výjimek z jinak šedé až protivné většiny.

Pak ve školním roce se Julkovi povedlo v hudební výchově protlačit do školy aparát (prakticky dvě bedýnky a jednoduché bicí), na kterém hráli přímo bigbít. Měli pár hezkých vlastních písniček. To povzbudilo mě s Jindřichem, abychom taky zkusili přitvrdit. S Jindřichem jsme prozatím hráli na dvě španělky, většinou jeho vlastní písničky a písničky jeho staršího bratra Jaroslava. V prodejně hudebních nástrojů jsme zakoupili kytarový snímač Briliant, jediný to výrobek na našem trhu. Můj starší bratr už předtím svépomocí vyrobil domácí HiFi soupravu, tedy zesilovač a ze zadní strany gauče udělal kvalitní reprobedny. Taky mi pomohl vyrobit můj první mixpult, byla to krabička od mýdla, v ní placatá baterka a jeden germaniový tranzistor a čtyři malé potenciometry, takže to mělo čtyři vstupy. Do toho jsme píchli dvě osnímačované španělky a bakelitový mikrofon Tesla a hned jsme hráli hlasitěji. V našem bytě tehdy bydlel i můj strejda, kterého jsme s tím strašně štvali. Když nás nedokázal umlčet přímo, zkoušel proti nám poštvat sousedy pod námi v domě. Začal sousedce nadávat, že to její mimino dělá strašnej hluk. Ale ona (místo aby zmínila hluk našeho bigbítu, jak si představoval) kontrovala tím, že on, když byl malý, určitě taky takhle křičel. Takhle tedy vznikla moje první kapela ICING. Od folku jsme postupně spěli k bigbítu, podařilo se nám vypůjčit basovku, na ni hrál Jarda, vyrobil jsem svůj první bůstr, pak kvákadlo a když se basovka musela vrátit, marně jsem chtěl nějakou koupit, tak jsem si jednu změřil pomocí svinovacího dvoumetru. Z nohy od stolu jsem ručním hoblíkem vytvaroval krk a ručně natloukl pražce z pražcového drátu, z desky od stolu tělo, přidal snímač Briliant (bez krytu, aby tam nebylo šest čudlíků) a vznikl nástroj, na který hraju dodneska. Natolik se liší od basové kytary, že když jsem si po pár letech zase půjčil basovku normální, musel jsem se na ni naučit hrát úplně jinak, podobně jako když místo kytary má člověk hrát třeba na mandolínu. Jarda si pak také basovku vyrobil, přibrali jsme klávesáka Rudolfa, původně z Julkovy skupiny, ten měl taky vlastnoručně vyrobené varhany. Neustále jsme lákali nějaké bubeníky, hudebně už jsme měli hodně písniček napsaných a zaranžovaných jako tvrdý bigbít. Až jsme našli Bofíka. Byl to syn italského emigranta, který pro své levicové přesvědčení našel azyl v Československé Socialistické Republice. Ivan Boffi byl náš první dobrý bubeník. Náš kompletní aparát jsme k němu domů dovezli ve dvou lidech tramvají, aniž bychom jeli nějak viditelně přetíženi. Nicméně zkoušení u něj nemělo dlouhé trvání. Sousedka nad nimi v domě si stěžovala, že naším hlukem rušíme její nemocné děti. Promptně se dostavil úředník. Když v našem doprovodu zazvonil na její dveře a ona otevřela, její děti po sobě právě v předsíni házely botami. Nicméně úředník uznal, že mohu být někdy nemocné a naše další hraní v tomto domě zakázal. Zase jsme všechno přivezli ke mě a s Bofíkem se nám moc krásně hrálo. Celkově se historie ICINGU od folkových počátků až do rozpadu, který byl způsoben Jardovým nástupem na povinnou vojenskou službu, vyvíjela skoro sedm let, z toho tak dva poslední s Bofíkem. Měli jsme tak třicet vlastních výborných písniček a další připravené, ale ač byly zkoušky svatosvatě domluvené každý týden, většinou někdo nepřišel, takže jsme se vlastně nikdy nenaučili hrát je pořádně. Na veřejné vystupování jednak nikdo moc neměl chuť, jednak mezitím nastala bratrská pomoc a na naše území přibyly armády pěti spřátelených zemí a následovala normalizace.

Možná o tom dnešní lidé už ani nevědí, že tu byla stoprocentní předběžná cenzura. Kdo plánoval jakoukoliv akci, na kterou mohla mít přístup veřejnost, musel nejméně šest týdnů předem podat místně příslušnému kulturnímu inspektorovi žádost o schválení, jejíž součástí musel být úplný scénář včetně doslovného znění všeho, co na jevišti bude řečeno, či zpíváno, a také příslušná schválení přehrávkové kvalifikační komise. Dostat přehrávky jsme neměli šanci. Zákaz vystupování - čili neschválení přehrávkovou komisí obdržel třeba Václav Neckář, ač měl za sebou několik vydaných alb a stovky koncertů, nicméně nesplnil kvalifikační kritéria. Kulturní inspektor pak podle svého uvážení mohl nevydat, nebo vydat povolení k akci. Když nevydal, nic nemusel nijak zdůvodnit, prostě nevydal rozhodnutí žádné a nesmělo se konat. Když vydal, mohl bez jakéhokoliv zdůvodnění ze scénáře cokoliv zakázat a navíc se obvykle ještě bezprostředně před koncertem nevědělo, zda vůbec bude, protože vydal až tak hodinku před začátkem. Kapely bez přehrávek směly hrát jedině jako amatérské, ale i tak musely být schváleny kulturním inspektorem. V té době dokázal jen Miloš Čuřík občas nějaký koncert amatérů zorganizovat, snad díky svému vzezření zoufalce, kterým ochabil bdělost úředníků.

Na jedné Čuříkově přehlídce amatérských rockových skupin v klubu Na Rokosce jsme vystoupili s Icingem, což všem striktně vzalo chuť někdy se pokusit o další vystoupení. Nejen, že Čuřík naprosto nezvládl organizaci a diváci v sále přes dvě hodiny čekali na začátek, jenže nebyl aparát. Když přišla řada na Icing, přejmenovaný z politických důvodů na Zakázané uvolňování, zase my jsme vinou naprosté nezkušenosti zvorali všechno, co jsme mohli i nemohli. Ani jen stručný výběr těch hlavních bodů by se sem nevešel. Mikuláš Chadima nás ve své knize ohodnotil jako předchůdce punku, jenže to nemělo být punk, prostě byl zvuk tak příšerný, že Bofík během druhé písničky zahodil paličky a šli jsme z jeviště. Chadima sice píše, že nás diváci vypískali, ale to jsme tam neregistrovali, oni diváci pískali už dávno předtím, než se vůbec na jeviště dostavila první kapela.

Po nějaké době se nám podařilo uskutečnit celkem pohodové téměř soukromé hraní v klubu studentských kolejí v Zikově ulici. Odtud pochází jakž takž slušné nahrávky pár písniček v naší nejlepší sestavě. Na nějaké studio nebylo ani pomyšlení, takže když Jarda musel na vojnu, Bofík prodal bicí a byl pohádce konec. Rok nato šel na vojnu Jindřich a rok na to i já. Po vojně jsme se už dohromady nedali a já jsem s tou trochou aparátu, co jsem mezitím vyrobil, zvučil koncerty amatérské scény, které pořádalo občas sdružení Slunečnice, občas Jazzová sekce, která ale ovšem nikde nefigurovala, což popisuji třeba i v Trabant Story . Kroniku ICINGu jsem napsal tehdy ještě rukopisně, dávám si závazek ji předatlovat a umístit na web.

Na vojně jsem hrál celkem ve třech seskupeních, jedno bylo LETKA LÍNĚ, druhé folková dvojice s Mírou Nejezchlebem. To první byla čistá prostituce, to druhé účelová (s Mírou jsme si soukromě hráli velmi normálně). Píšu o tom taky ve vysvětlivkách písně Ví do bitky. Třetí a naprosto neprostituční byla kántry kapela, kterou vedl Matěj Outrata. Ten obvykle gumy vyvedl k vyvalení bulev, když si v jeho průkazu přečetli, že se narodil ve Washingtonu v USA, co jste tam proboha dělal? No narodil jsem se tam, ale jsem normální Čech. S ním jsem hrál na kontrabas, který jsme za 300,-Kčs koupili v hospodě, on hrál na bendžo a hezky zpíval, k tomu jedna a někdy dvě kytary. Ale stejně jako ostatní vojenské hraní i takhle jsme se sešli jen párkrát, neustále někdo chyběl, protože musel do služby. Takže tahle seskupení ani nějak nepočítám. Podrobnější popis té doby je v eseji Souložíme lidu.

Pak jsem měl s hraním s kapelami dlouho pauzu, až pak začala Larva a krátce poté Trenýrky vzhůru band. Oboje pošlo od mých kolegů v Tesle Strašnice. Toník Kopp přišel jako nováček do oddělení JÚMP, čili Jednoúčelové měřicí přístroje, kde jsem tehdy byl zaměstnán. Dokumentů i rukopisů o tomhle oddělení a o Tesle mám spousty, dávám si závazek ji předatlovat a umístit na web, ale zmínky má třeba i Tatramat Story a Trabant Story . S Toníkem jsem se hned dal dohromady a pro jeho už rozjetou skupinu L&RVA jsme společně vyrobili obal pro první album, které jsem jim nahrál v prázdném klubu ve Stránčicích. Tam jsme dovezli jejich aparát, můj magnetofon SONY TC366 a dva kvalitní mikrofony (vlastní výroby z kondezátorových vložek Tesla). Což byl můj tehdejší obvyklý způsob, kterým jsem nahrával všechny koncerty alternativní scény. Obvykle se na to profi zvukaři (pokud jsem to výjimečně nezvučil sám) dívali s despektem, dokud si nahrávku neposlechli. Její technická i zvuková kvalita byla překvapivě dobrá. Tedy za podmínky, že byla kapela dobře nazvučena. Rozhodně byla lepší, než kdybych nahrával z jejich mixpultu. Bigbíťáci mívali na jevišti silný aparát, hlavně na basu a sólovku, takže v klubech už vůbec do mixu nešly, kdežto v mojí nahrávce nechyběly. Nahrávka prvního alba Larvy je dost bídná, jednak technicky, protože náš aparát nebyl nič moč, a hlavně muzikanti sice byli talenti od boha, ale androšové, čili moc nedali na trénování a hráli dost nepřesně. Jenže i tak ty písničky byly vynikající a šmrncovně zahrané. Přes všechnu tu nepřesnost a chabý zvuk měly DUCHA. Což (nejen já) považuju za daleko podstatnější, než aby byly řemeslně dokonalé, ale sterilní, jako tehdy veškerá oficiální scéna.

Toníkův brácha Pepa byl nejlepší bubeník, s kterým jsem kdy hrál. Jeden z mála, kdo byl lepší než Roland. Hrál sice méně přesně, ale zato náramně vystihl náladu a ráz písničky a jeho bicí byly fakt boží. Toník hrál střídavě na basu a kytaru. Třetí byl Kmín, ale on byl jednička, vymyslel většinu písniček a je mi fakt líto, že se je nepodařilo líp nahrát. Zkoušel jsem to, nahrávku prvního alba jsem donesl k Jirkovi Hradcovi (už tehdy měl na tu dobu super studio), ale on to po pár vteřinách první písničky vypnul, že tohle on nahrávat nebude. Že to je jako kdyby chtěla holka souložit za prachy a přitom neměla kundu. Tehdy jsem sklapnul a s pláčem na krajíčku odešel. Až později mi došlo, že v případě Larvy tohle přirovnání kulhá na všech pět. Nikdy jsme nehráli za prachy (tedy s cílem hraním zbohatnout), ale z intenzivní potřeby se vyjádřit, no a hlavně, proč by nám naše nedostatečná disponovanost měla bránit radovat se z hraní, stejně jako holka, která sice nemá kundu, ale i tak může mít radost z lásky a erotiky, byť ji neprovozuje tím jediným obecně akceptovaným způsobem.

Ale i obal prvního alba Larvy byl super, sestavil ho Toník z mých fotografií a literárních ptákovin a z jeho kreseb, měl formát obalu jako na vinylové dvojelpé, což mi dělá potíže, protože se nevejde do kopírky ani na web. Následovalo druhé album, taky velmi andrgraundové, na tom už jsem s Larvou některé písně hrál a celé se nahrálo u mě doma a je celkově rozmanitější. I to má obal jako LP, i když už míň plné ptákovin. Ty jsme přesunuli do Larvální kroniky. A textové přílohy. Ta už je kopírovatelná, původně jsme ji vyrobili pro kopírování světlotiskem (jediný tehdy dostupný způsob kopírování) tuší a psacím strojem na pauzáku (ví dneska vůbec někdo, co je pauzák?), do xeroxu jde bez problému. Mám navyžádání připravené kopie k rozdávání.

S Larvou jsme už za doby vlády velké strany odehráli několik koncertů bez povolení a kupodivu bez problémů s mocí. Po sametovce jsme dokonce protlačili amatérské nahrávky dvou písniček na rádio Stalin a několikrát hráli Na Újezdě, ale to už byl Kmín použitelný jen mezi druhým a pátým pivem. Než vypil dvě, byl škrobenej, po pátým zase už tuhej. Tenkrát jsem s ním lítal po doktorech, celkem souhlasil, že začne protialkoholní léčbu, ale jednou když šel jako obvykle přes trať domů, upadl na kolejích a vlak mu ujel nohy, po pár dnech v nemocnici už se neprobral. Ježto Pepa taky nepřežil autonehodu, zbývá ze zakládajících členů Larvy jen Toník. Občas si s ním mailuju, dělá grafiku a výtvarné věci, vystavuje a na nic nemá čas. Takže webovou stránku Larvy dělám já a už jsou na ní všechny dochované písničky k poslechu i ke stažení ve formátu mp3 a ve vcelku akceptovatelné kvalitě i obaly obou alb i textová příloha ke druhému albu. Sice oba občas zkoušíme najít někoho, kdo by písně Larvy hrál, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by toho byl schopen a ochoten.

Když jsem v Tesle Strašnice dělal později v oddělení nosné telefonie, jednoho dne přišel nový kolega Radek, hned k sousednímu stolu. Právě skončil povinnou vojenskou službu. Já měl v živé paměti, jak jsem přišel z vojny zdeptanej, tak jsem se ho snažil rozveselit a dal jsem mu k prohlídnutí textovou přílohu Larvy a pár dalších našich výtvorů. Přestože to podle mého soudu byla bytelná legrace, on to sice četl pozorně, ale ani se neusmál. Pak jsem slyšel, jak ho volají k paní Šafránkové (výběrčí stranických příspěvků) a to už jsem si zoufal. Tak já budu mít vedle sebe komouše a k tomu suchara. Nejmíň týden jsme na sebe nepromluvili, ani už jsem mu nic nedával. Pak ale přišel čelní svazák, a lákal nového kolegu do SSM. A konečně se Radek rozdmýchal a svazáka vyhodil, že do SSM ani do strany nepude ani omylem (a že už to paní Šafránkové říkal). Užasnul jsem, ale shodli jsme se, že po návratu z pakárny je člověk skutečně ještě dlouho úplně tvrdej. Vyžádal si moje ptákoviny znovu a tentokrát se při čtení za břicho popukal. Spolu jsme pak plodili další ptákoviny, třeba Slepice sobě , Slabikáře Nětnětu a spolu s jeho dívkou Petrou a jeho kamarádem Jirkou jsme založili kapelu Trenýrky vzhůru band, neboli TV band, neboli Trenýrky VB (VB neboli Veřejná Bezpečnost bylo socialistické označení policie, tehdy nebyli policisté, ale příslušníci VB, správné oslovení bylo: "soudruhu příslušníku"). To byla moje první kapela, která neměla bubeníka živého tvora, ale elektronický přístroj. Nejprve to bylo "Blue Amaro", velmi jednoduchý automat se čtyřmi až pěti jednoduchými rytmy, jen se daly vkládat všechny tři zvuky taky ručně, nebo držením tlačítka v strojových dobách, což dělala většinou Petra, při zpěvu to stíhala. Vyrobil jsem ho vlastnoručně podle modré konstrukční přílohy časopisu Amatérské rádio.

Později se mi podařilo občas si vypůjčit Roland TR 505 a naučil jsem se ho programovat. Pro amatérskou kapelu to byl a je zázrak. Sice když někdo slyší "bicí automat" tak ho bere psotník, to je tak něco pejorativního, jako instantní pečená husa. Prostě mimo okruh úvah, že by se o tom slušelo vůbec mluvit. Což platí dodnes, když jsem ho přinesl na zkoušku Podbabského Wyrválu, který mě pozval k hostování, Tamara mi zakázala Roland vybalit. No ale stejně odsuzovaná byla v dobách počátků Icingu elektrofonická kytara -no vždyť je to podvod a kór s bustrem, to přece nemá se zvukem a duchem kytary nic společného! Těžko jsme obhajovali, že jsme tím kytaru nezavraždili, ale obohatili. Samozřejmě Roland JE podfuk, stejně jako všechny ostatní elektronické nástroje, kde muzikant netvoří zvuk osobně v reálném čase. Stejně jako je podfuk psát text na počítači, místo aby klávesy poctivě ovládaly mechanické páky, které poctivě udeří do poctivého papíru. Stejně jako je podfuk kopírka, která místo aby skutečný obraz dokumentu poctivě opticky přenesla na papír, tak stránku oskenuje a data pošle do tiskárny, která to vytiskne. Stejně jako je podfuk psát si místo poctivých dopisů e-maily. Na tohle všecko si už ale lidi zvykli a naopak si váží výhod, které tahle technika má. Jenže na výhody Rolanda jsou ale všichni tak zašprajcovaní, že vzhledem k tomu, že ho dál hodlám obhajovat, v tomhle momentě končí četbu. Proto ani nemá smysl, abych dál psal, stejně by to nikdo nečetl. Sbohem.

Co dál Použij ikonu "ZPĚT" v horní liště, nebo zavři okno dvojhmatem Alt-F4,

nebo, pokud se dobrovolně necháš zmítat hnusem, jdi na Obhajobu Rolanda.
nebo jdi na Jiřulkovy spisy
nebo jdi na Vlastnoruční bigbít - domácí stránku mojí kapely TYLS


Moje mailová adresa je xjim@seznam.cz
. . Tato nekomerční stránka je vytvořena ve zdrojovém kódu.