Dětština

Zkopírováno z diskuzního fóra www.slovodne.cz
Březen 6, 2007 kategorie Hostující profesoři

Můžu vždycky vyletět z kůže, když slyším, jak kolegyně Vávrová říká svojí vlastní dvouleté dcerce:
Maminka dá Verunce čepičku, aby Verunka mohla s maminkou na procházku.
Když se jí ptám, proč neřekne normálně:
Verunko, pojď, dám ti čepičku, abychom spolu mohli jít na procházku.
No prej, jak by pochopila, že jsem její maminka?
Ono je to hodně rozšířené a hodně lidí tak na děti mluví.
Dávám k diskuzi, jestli je dítě vhodné, či dokonce nutné takto podivným způsobem učit, či jestli tím dítě spíše zmateme a Verunka pak mluví takto: Verunka nechce, aby jí maminka dávala čepičku, Verunka si čepičku dá sama!

píše hostující Jiřulka

komentáře

k800 říká, Březen 6, 2007

Autorka je profesorka dětské psychologie? Asi ne, spíš to je syndrom, že Češi rozumí všemu a tudíž do všeho může každý kecat. Já na dceru taky takhle mluvil a i všichni okolo ní, ted je dceři pět a mluví úplně normálně!

V každém případě si své vlastní dítě (jestli je nebo bude) určitě vychovávejte jak chcete vy a jak si myslíte, že je to správné a nenechte si do toho moc mluvit. I když podle hesla co nemám rád nedělám jiným by vám to asi moc nevadilo

igor říká, Březen 6, 2007

maminka sa vlastne oslovuje v 3. osobe, skoro ako kedysi jeho veličenstvá
takže je to vlastne komunikácia na vyššej úrovni

= M = říká, Březen 6, 2007

Pre k800: známy citát vraví, že mýlit sa je ludské, no bláznovstvo je v omylu zotrvávat.
A dalšia verzia: mýlit sa je ludské, však pocit je to božský.
Tož si libujte, že sa vám to tak páči. A spucujte tých, kto sa vášho omylu nedopúšťajů.

Gabriel říká, Březen 6, 2007

Poslední příspěvek od = M = je zdánlivě maestrózní coup de grace pro k-osmistovku. Apeluji na admina, aby nezkoumal IP adresu. Ve skutečnosti je to směšný produkt dlouhodobého zotrvavania v oslovské lavici. Snad se smím jménem slovodníků omluvit slovenským kolegům i za další prznění jejich jazyka v daném příspěvku.

Jiřík říká, Březen 7, 2007

Myslím, že používání 3. osoby v dětské mluvě je ovlivněno i tím, že dítě je obklopeno hračkami (figurkami, zvířátky), které samy nemluví, ale hovoří za ně někdo druhý a potom pochopitelně dítě se takto vyjadřuje. Rozhodně to není důvod k tomu, abychom se nad tím nervovali. Samo to s postupem věku vymizí.

igor říká, Březen 6, 2007

K 3. osobe, takéto vyjadrovanie je vlastne už skoro hrou, v ktorej môže hovoriť aj to čo nemôže, ako spomenul Jiřík.

Janinka říká, Březen 8, 2007

Jen bych zcela mimo téma - ale to je na Slovu dne běžné a příjemné - připomenula:
Jako malé děti (už jsme na ZŠ uměli číst a psát) jsme si na papír psávali jakýsi rébus. Namalovali jsme dva obdélníky a do nich napsali velkými tiskacími písmeny MASO ZELENINA, potom se k obchodu MASO přikreslila dlouhá čekající fronta lidí (dobová klasika) a padla otázka: Jak se dostat na řadu jako první?
Jiřulka to zná

Jiřulka říká, Březen 8, 2007

Tak jo, přijít do krámu MASO a ukázat neprůhlednou plnou nákupní tašku jakoby někomu ve frontě: Franto, přivezli pomeranče, ale jen tři bedýnky ! a pak už jen v klidu počkat, až fronta u pultu MASO zmizí. A doufat, že mi řezník prodá ten bůček (jediné zboží, které tam má) dřív, než se rozezlená fronta zase vrátí.
Ale téma byla dětština !!? Co vy na to?

roman říká, Březen 8, 2007

Pro K800: autorka příspěvku možná profesorka psychologie není, leč má stejný názor jako většina psychologů. Sám za sebou pár kurzů psychologie mám a vím, že takto by se na dítě mluvit nemělo. No ale de gustibus non es disputandum .

Sam Hawkins říká, Březen 8, 2007

víte přátelé, že já si ani nepamatuju jak na mě maminka mluvila? a žádný stopy to na mě nezanechalo, heč!. moje maminka jsou totiž kádr!

Šklíba říká, Březen 8, 2007

Dětština od dětí je veselá, od dospělých často k pláči. Třetí osoba mi tolik nevadí, ale nadmíra zdrobnělinek mi trhá ouška a vhání do očiček nepříčetný výrázek.

andrea říká, Březen 8, 2007

, ...dětina, dědina, švédština, and ina ,-//

Gabriel říká, Březen 8, 2007

Milý Same, údělem i (a zejména) nejláskyplnějších maminek je vykonávat instinktivní, soustavný a zdánlivě nepozorovatelný nátlak na partikulárně egoisticky orientované štěpy, o nichž dopředu není známo, zda jsou predestinovány jako chlouba vlasti, či jako fatální omyl zaškobrtlého spermatozoidu. Moje maminka je v nebi a často mám pocit, že ten nátlak koná i odtud.

lahvak říká, Březen 9, 2007

Je vidět že nikdo z vás není dětským psychologem. To co Jiřulka popisuje je totiž velmi známá a rafinovaná metoda výchovy dětí k větší nezávislosti. Spočívá v tom, že se v dětech vytvoří již od útlého dětství názor, že jejich rodiče jsou bytosti duševně zcela méněcené, a nelze se tudíž na ně v ničem spoléhat. Takto vychovávané děti mají velký náskok před svými vrstevníky, na které jejich rodiče mluvili normálně, a kteří tím pádem dospějí ke zmíněnému názoru teprve v průběhu puberty.

Jožin říká, Březen 9, 2007

Já mám -oně, v-aný -oně, to jsou -oně mí

A teď dědština: Lukášku, nemel sebou, já ti musím utřít nos. Když ho neutřeme, tak tě bude móóc bolet v uchu!

Sam Hawkins říká, Březen 9, 2007

Vážený kolego, v té pasáži o spermatozoidu jsem se podvědomě zasekl, chvilku zapřemýšlel, abych vzápětí tu kacířskou myšlenku zavrhl. Kombinace metod mé maminky, soudruha Makarenka a ctihodného Jestřába mě tvarují dosud. Dětština však z naší rodiny úplně nevymizela. Hovoří jí nejmladší generace a někdy i já, výlučně však po návratu z občerstvovny v ranních hodinách.

Qwakoš říká, Březen 9, 2007

Dětština je výborný prostředek, jak vybudit z absolutního klidu mé pubertální děti

igor říká, Březen 9, 2007

príklad toho ako môže byť dětština nebezpečná:

Maminko já číhám! volá malá dcérka z vedľajšieho pokoja
Číhej holčičko, číhej! odpovedá maminka, celkom rada, že malá dá chvíľku pokoj, zaťiaľ čo sa bude schovávať za rohom

a tak dcérka so súhlasom maminky spokojne rozstrihá jej najkrajšie šaty

Jirka říká, Březen 9, 2007

Na téma dětština: Při komunikaci se svými dětmi jsem používal první i třetí osobu a myslím, že jim to neublížilo. Stejně jako jim neublíží, když jim babička řekne, že jde nakrmit králíci, či že jim oloupí jablíčko, nebo že mají jít na procházku s tátem. A taky věřím, že je důležité jim zpřístupnit kvalitní věku odpovídající literaturu a tím tříbit jejich jazykový vkus.

lahvak říká, Březen 9, 2007

Jiřulko, jakej je rozdíl mezi dětštinou a dědštinou?

Jiří Pallas říká, Březen 9, 2007

Dětština je třed prvními zuby a dědština při třetích ve skleničce

Nucifraga říká, Březen 9, 2007

Já bych na malé děti mluvil normálně. Z jakého důvodu 3. osobu nebo různá pitvoření, šišlání a jiná rozpatlávání češtiny??

Šklíba říká, Březen 9, 2007

Můj nejmladší bratr (jinak docela rozumný a vlastně dospělý člověk) na mě dodnes občas zašišlá (pjotože to kdysi kdosi považoval za joztomiloučké) doufajíc (doufaje? (cákryš, nic jsem se tu nenaučila?!)), že tím svou starší kárající sestru obměkčí.
Neobměkčí.
Jestli bude jednou šišlat na své neteře či synovce, tak ho nejspíš kopnu.

Slepička Olinka říká, Březen 9, 2007

Když se na dítka mluví ve 3. osobě, prý to přispívá k jejich uvědomění si sama sebe. Ale je to blbost. Dětičky daleko víc formuje širší okolí, než vlastní rodina zapřažená do výrobního procesu. Dělej co dělej, stejně z nich vyrostou puberťáci. A to jim zůstane. Vím,co dím.
Já mám k tomu prdopeč (prášek do pečiva), k velkému gaudiu bodrých Moravanek, se kterými si vyměňujeme recepty na každoroční dovče v letním táboře v Chotěboři.

Janinka říká, Březen 15, 2007

Já na děti mluvím většinou tak, jako když se bavím s dospělákama a mám s tím dobrou zkušenost, protože dětštinu některé děti nechápou a podezřívají dospěláky, že je tím staví do role malých blbů. Moje teta promlouvala k ročnímu dítěti navlékajícímu tkaničku do bačkůrky takto: Máš to ale těžkou práci, jakou zvolíš technologii?

jana říká, Březen 15, 2007

Hovoří-li maminka na své dítě uctivou laskavou mluvou, jen mu tak připravuje tvrdší náraz při kontaktu s přepracovaným personálem předškolních zařízení, či spartánštěji vychovávanými vrstevníky, přesto jsem pro. Jo, život je boj.

Daniel Deyl říká, Březen 15, 2007

Což o to, ty malé bezcitné bestie si stejně nakonec mluví po svém, i kdyby na ně člověk mluvil staroislandsky. Koneckonců, ty moje někdy vypadají, že se u nás jinak než staroislandsky nemluví. Maličké kotě, tehdy asi dvouleté, povídá o tři a půl roku vyššímu střevlíkovi: Nech ji! Myslela samozřejmě nech mě! , ale protože od maminky věděla, že když ji střevlík nějak obzvlášť rafinovaně dráždí, říká mu nech ji , a chudinka pitomočká si to ve spravedlivém rozhořčení popletla. A to, prosím, naše čtyřčlenná rodina dá dohromady jistě tak IQ 50; nepochopitelné.

Jiřulka říká, Duben 2, 2007

Tak Olince - PAPR NAPR je náš slušný výraz pro (dámy a mravokárce prosím o odpuštění, ale patří to k sobě) pro tzv Toaletní hajzlpapír.

Jiřulka říká, Duben 2, 2007

Tak ač jsem ve slovodni zařazen do hostujících profesorů, nejsem profesor a už vůbec ne profesorka. Přesto ale jsem se trochu víc než obvykle věnoval výuce řečí i hledání informací o tomto tématu, jednak mě to baví (to se projevuje i množstvím mých námětů i komentářů tady), jednak jsme krom tří vlastních dětí vychovali i nevlastního syna, k nám se dostal v roce a půl poté, co od narození byl v děcáku. Ten má s češtinou dodnes potíže, protože on NEMÁ ŽÁDNÝ MATEŘSKÝ JAZYK. Naučil se česky vlastně dodatečně (tak jako já se dodatečně učil německy, jenže já k tomu mám základ mateřského jazyka - českého). Proto můžu porovnat vývoj dětí, které vyrůstají v rodině, s vývojem dítěte, které bylo bez rodiny první rok a půl života. V rodině je dítě od narození po celou dobu, kdy je vzhůru, obklopeno lidmi nejrůznějšího věku, kteří si normálně povídají o všem, co zrovna dělají. Dítě to poslouchá a současně vidí to, o čem se povídá, takže už mnohem dřív, než začne samo mluvit, prakticky všemu rozumí. Nejen významu jednotlivých slov, ale také tvorbě vět. Tohle všechno synovi chybí, byl obklopen batolaty stejného věku jako on, plus sestřičky, které je kvalifikovaně krmily a dvě hodiny týdně je logopedka docházela učit mluvit, takže v roce a půl uměl říct několik slov. Ale úplně promeškal to první a velice důležité vnímavé období a ten základ naposlouchané řeči dohání stále těžko. Tady bych zdůraznil, že učení někoho něčemu je mnohem méně účinné, než učení se vlastně mimochodem. Když budu dítě učit slova, málo mu jich zůstane a nebude jim rozumět. Když si s ním budu házet míčem a v zápalu hry komentovat (jé tohle mi uteklo, to bylo na levou ruku, kam se zakutálel, vlezeš pro něj? Ne? Tak tam vlezu já, jestli se vejdu, no nevejdu, zkus to ty, . . . ) naučí se za tu chvíli aktivně spoustu vět - a to je základ mateřštiny. Vůbec přitom nevadí, že sám zatím nic neříká. Bylo by hrubé podcenění jeho inteligence a jeho osobnosti, kdybych ho považoval za nechápavého, nesvéprávného a podřadného jenom proto, že toho ví a umí méně než já. Samozřejmě ho musím spoustě věcí naučit, ale neřekl bych, že jsme děti vychovávali jako nějakou vymezenou činnost, prostě jsme s dětmi žili, cestovali, vařili, četli, uklízeli, dělali nepořádek, jedli a všecko další a přitom povídali i mlčeli a děti se toho účastnily a my jsme se k nim nechovali nadřazeně. Vždy se plně účastnily rozhodování, co jak uděláme a měly plnou svobodu rozhodnutí (Tak buďto sníš tu rajskou, nebo dostaneš pár facek a pak sníš tu rajskou). Svobodný jedinec se velice brzo naučí rozeznat, jaké možnosti volby skutečně existují - bez toho, že bych mu já z titulu nadřazenosti nějaké zakázal a jiné přikázal - ale hlavně, naučí se rozeznat, co mu která přinese. Nikdy jsme děti nepřidržovali ze schodů, či v neschůdném místě. Vždycky jsme jim nabídnuli ruku a ony samy se jí chytily, když chtěly. Takže nikdy neměly snahu se vyškubnout ze sevření, naopak vždy se mohly spolehnout, že tu pomocnou ruku najdou. A tohle platí obrazně až dodnes, kdy už jsou všechny dospělé. Nikdy jsme na ně nešišlali, nemluvili zdrobněle, zkrátka jsme s nimi mluvili normálně a jsem i bez studia dětské psychologie přesvědčen, že to tak má být. Shodli jsme se v tom se ženou intuitivně a naše děti neprošly ani vzdorem tříletých ani v pubertě a všechny patřily mezi nejlepší ve třídě. Na rozdíl ode mne, já jsem vyrůstal v nesvobodě a v podceňování a dodnes jsem kvelurant, učení mi sice šlo levou zadní, ale prospěch jsem měl bídný vinou snahy se ze všeho vyškubnout a vinou bídného sebehodnocení. Až v šestnácti letech jsem pochopil, že si můžu a budu svůj život určovat sám. Sice jsem svoje rodiče uzemnil výrokem, že je až s podivem, z kolika dětí se navzdory výchově stanou docela příjemní lidé, jenže jsem měl za sebou vždycky stín svých mindráků a mám ho dodnes.
Naše děti měly od začátku výhodu výrazně lepšího sebehodnocení. Takže lépe vycházely i s učitelkami i se spolužáky. Ač premianti, nebyly šplhouni, byly schopné říct učitelce kritiku jako nikdo ve třídě, ale tak, že ta učitelka to od nich přijala.
Takže pro k800 - až Vaše nyní pětiletá dcera bude dospělá, dejte mi vědět, jak si vedla ve škole a v životě - pro porovnání.

Jožin říká, Duben 3, 2007

Jiřulko, příspěvek o rozvíjení mluvy u dětí by si zasloužil zařadit do učebnic pro náctileté. Jak to vídám nechtěně kolem sebe, rodiče si s dětmi málo hrají a že by na ně při hře i mluvili, tak to jen ojediněle. Nejčastěji na děti pustí televizi či DVD a tím jejich komunikace s dětmi hasne. Přitom děti jsou to nejcennější, co v životě můžeme mít, pokud máme to štěstí. Na dítě se opravdu musí mluvit už před narozením, ono to vnímá. O to více je třeba na ně mluvit po narození, pokud nespí. V tomto období se rozvíjí jeho mozek přímo zázračně. Když se propásne tento věk, už se to opravdu nedá nikdy úplně dohonit.

Jaroslav Pavelka říká, Duben 3, 2007

A já bych v komunikaci s dětmi zdůraznil hojné užívání přechodníkových tvarů; až se děti v budoucnu stanou přispěvateli Slova dne a zmršej přechodník, mohl by z toho Gabriela v pokročilejším věku ranit šlak myokardu.

Jiřulka říká, Duben 3, 2007

Pro Ji Pa: Tenhle syn je z našich dětí nejmladší a je mu 24. I on byl ze třídy nejlepší, jenže ne na ZDŠ, ale ani nemusel do zvláštní školy, měl to štěstí, že jsme pro něj našli Waldorfskou školu. Kupodivu škola vydržela soustředěný nátlak ministerstva školství, které se několikrát ročně snažilo školu zrušit, když se probralo ze svého zaváhání, že takovou experimentální školu povolilo. Ač mělo ze zákona povinnost škole zajistit budovu a její provozuschopnost, nikdy to za tu dobu neudělalo a škola se někdy i dvakrát ročně stěhovala jinam, ředitelka vždy našla nové působiště a pomocí rodičů se vymalovalo, vybavilo, převozilo a z ministerstva přišla komis a konstatovala třeba, no vždyť tu není tělocvična, zákaz! Že je ve třídě nejvýše šest dětí a ještě postižených a ani normálně cvičit nemůžou a všechny hodiny obsahují pohybovou složku, takže tělocvičnu vůbec nevyužijí ? A že dvakrát týdně chodí plavat? Ze zákona musíte mít tělocvičnu! Ministerstvo pro vás žádnou budovu nemá, takže zákon plnit nemusí, ale škola musí. Takže i my rodiče jsme chodili přesvědčovat úředníky, to všechno v době rozvinuté posametové demokracie.
Ale hlavně
STÁLE JE U NÁS PŘÍLIŠ MNOHO DĚTÍ V KOJENECKÝCH ÚSTAVECH A DĚTSKÝCH DOMOVECH,
PROTOŽE NAŠI LEGISLATIVU A ÚŘADY STÁLE OVLÁDÁ PŘESVĚDČENÍ, ŽE OPUŠTĚNÉ DĚTI A ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ JE NEJLÍP ZAVŘÍT DO ÚSTAVU.
Viz třeba Fond opuštěných dětí
Obecně je šířen blud, že děti do náhradní rodinné péče prakticky nejsou, čeká se na ně mnoho let a je třeba dát úplatek. Při plném vědomí vlastní zkušenosti tvrdím pravý opak. Dětí je k dispozici hodně, ale úředníci, kteří pro ně mají aktivně vyhledávat náhradní rodiny, to nedělají, protože by jim to přidělávalo práci. Navíc ty děti nikdy neviděli a nezajímá je to. Když jsme s úřadem začli bojovat, byl duben, do listopadu jen řehtal šiml, údajně nás prověřovali, ale jen to leželo v šuplíku, než se sešla nějaká komis a za další dva měsíce další a pak termín v manželské poradně, kde nám dali vyplnit zcela nesmyslné dotazníky a testy, pak než je vyhodnotili. Když nám konečně dovolili se podívat do děcáku, bylo tam šest dětí ihned k převzetí, jenže je údajně nikdo nechtěl. Ne pane, sem se nikdo nesmí přijít podívat, pokud není úřadem schválen. Přitom naše schvalování a prověřování zabralo čistého času asi tři hodiny a dalo by se zvládnout za jedno odpoledne. Ne, my jsme nečekali na dítě, až se konečně nějaké vyskytne, to dítě čekalo přes půl roku zbytečně, než dořehtá šiml. A vlastně tenhle kluk rok a půl, protože byl od narození právně volný.

Jiřulka říká, Duben 3, 2007

Pro Ji Pa: celé dětství jsme s ním chodili k dětským psychologům, ale vůbec neznáme jeho anamnézu ani rodiče, matka údajně byla alkoholička a otec je neznámý úplně. Jak to bylo před porodem, neví nikdo a po porodu se o něj nezajímala. V tom roce a půl mu psycholog odhadoval IQ mezi 60 a 80, ale podle všeho to bylo hlavně nedostatkem podnětů k rozvoji myšlení. Psychologové místy mluvili až o téměř pásmu duševní poruchy, což jsme využili, aby dostal modrou na hlavu, ještě mu hrozila povinná vojna. Ale díky nesmírné trpělivosti jeho sourozenců, kteří ho střídavě i společně učili a dodneska ho všichni učíme, takže když pak šel na učňák a začal být prvně klasicky známkován, dotáhnul to za dva roky na samé jedničky. Manuálně je velmi zručný a k mojí závisti velmi výtvarně nadaný. Ale stále mluví česky jen o málo líp, než já anglicky.

jeskynak říká, Duben 4, 2007

já sám mám malýho bráchu (2) a nemohu se dědštiny (dětštiny) zbavit

Jiřulka říká, Duben 4, 2007

jeskynaku, vůbec se tím netrapte, mluvte na něj úplně normálně, jako na každého jiného kamaráda, vůbec mu nedávejte najevo, že je mladší, datum narození není ani zásluha, ani neštěstí. Vysvětlujte mu, co je třeba, ukazujte mu svět, chod´te s ním na procházky a výlety do neznámých míst a povídejte si o tom, co vidíte. Dvouleté dítě je už velmi příjemný a zvídavý společník. A velmi brzo se přizpůsobí i způsobu mluvení, který si zavedete. A velmi brzo se i vy sám od něj mnohé naučíte. Model starší učí mladšího není jediný, ač si to mnozí myslí.
Moc krásně to vystihuje písnička Teach Your Children skupiny Crosby, Stills, Nash and Young . Pokud umíte anglicky, přečtěte si o ní třeba na:
http://www.songfacts.com/detail.php?id=3274
a s textem v ruce si ji poslechněte. Pokud anglicky neumíte, tak tahle písnička stojí za to se anglicky naučit. Lépe řečeno, ona vás to naučí sama a nenásilně, takhle jsem se naučil angličtinu já, poslouchal jsem nádherné písničky a prostě se mi vryly do paměti, aniž bych se nějak bifloval slovíčka nebo pravidla pravopisu.

Jirka říká, Duben 4, 2007

Jiřulko, máte pravdu, chodím s dcerou na procházky i na nákupy nebo krmit kachny a povídáme a zpíváme a je to bezva. Myslím, že se nám to líbí oběma. A i když taky odsuzuju šišlání na malé děti, nedá mi, abych neuvedl dva geniální texty pana Suchého. První je známá píseň Šišlala, která má uvedenou vadu řeči přímo v názvu, ta druhá je téměř neznámá o slečně Adelajdě, která má dva zuby, má dva byty, v jednom pije brandy v druhým tlivovity.

Jiřulka říká, Duben 5, 2007

Ty písničky znám, tohle šišlání ale není dětština, ale vada výslovnosti dospělého člověka. Vadu výslovnosti mají i známé osobnosti, které se mediálně projevují. Jako příklad bych uvedl třeba mojeho kamaráda Fumase, který navzdory tomu je frontmanem velmi populární kapely
Původní Bureš

Jirka říká, Duben 5, 2007

Kamaráda Fumase neznám, jeden původní Bureš u nás kdysi prodával v konsumu, byl proplešlý a kulaťoučký a připomínal mi portrét pana Načeradce. A k vadně vyslovujícím bych přidal ještě Honzu Vyčítala a Ladislava Vodičku in memoriam. A zdravím Honzu Buriana, kterého znám ještě z hradeckých kolejí v sedmdesátých letech.

Archeobald říká, Duben 25, 2007

Někdy se to s “zmilňováním” a zdrobňováním přehání. Ale jen malililinečko.

Věra Diblíková říká, Květen 28, 2007

Já tak mluvím na naši Lucinku, což je 30kilový kříženec čuvače. Tak nevím, jestli jsem jí tím nenarušila duševní vývoj, neb je to prevít mazaná a rozmazlená. “Pocem, šišinko, maminka dá piškůtek!” a ta potvora snad umí i číst, aspoň myšlenky, páč už je tu a šťouchá do mě, tak musím pro piškot.

Jiřulka říká, Duben 25, 2007

A po takovinkatém pěkňoučkém osloveníčku a obdarováníčku se slušínkuje řeknoutcovat: Děkujíčkuju! Leč čeština není jediný jazyk používají zdrobnělinky, to Děkujíčkuju! je podle portugalštiny - viz Jan Burian a jeho knížečka z Portugalstíčka.

Ahtisaari říká, Květen 30, 2007

Lucinka Běloučká by o dětštině mohla vyprávět.

Jiřulka říká, Květen 31, 2007

No ono mi ale ani nešlo o zdrobnilenečky, ale o dělání dojmu, žeje mluvčí blb, či méněcen, či činí méněcence ze svojí ratelostě, mluvíce o sobě i o nebohém dítěti jako o osobách sice blízkých, leč jiných, než o sobě samých. Napadá mě, jak by asi působilo na útočníka lupiče, kdybych jsa právě obírán o peněženku (lupič nemůže tušit, že v ní není měna žádná, zejména ne peníze), naň promlouval: “No jen klid, Jiřulka mu dá po hubě.”

Věra Diblíková říká, Červen 1, 2007

V Lucinčině případě je to pejsština.

Jiřulka říká, Srpen 16, 2007

Tak se se smíšenými pocity chlubím, že jsem se právě stal již dvojnásobným dědkem (a děsím, jak mi léta nestojí). Ale ta první vnučka je klasická ukázka, jak jsem ve vlastní rodině neuspěl se svou metodou. Jedna moje dcera, tedy moje první dcera, ač sama jako dítě nikdy neříkala: “Editka má hlad” a ač je již téměř doktorandsky vzdělána, podlehla vzorům okolí a užívala dětštinu. Tak jsem si tuhle sedav ke stolu s talířem polévky, kde již seděla jíce (jedši, či jedouc - jenže nikam nejela) polévku, moje dvaapůlroční vnučka, musel udělat místo na talíř odsunutím několika obrázků a ptav se (či ptavši se, ptáci se, no nějací ptáci poskakovali venku za oknem pějíce), kdo obrázky kreslil, dostalo se mi odpovědi od vnučky: “To kreslila Štěpánka.” “To jsi nekreslila ty?” Nicméně i můj vliv se projevil, ona na to “To jsem malovala já, Štěpánka!” A já Hrdý Bylžes vytrval a dál jsem s vnučkou pojídajíc polévku konverzoval, jak já, děda, jím polévku bryndajíce ji ze lžíce a ty Štěpánko máš už dopapáno (vida opět zdrobnělinky, správně máš už dojíno či dojedíno) a maminka si teprve nalila polévku, protože se zdržela foukajíce tvojí polévku, aby si Štěpánka nespálila zobák a ty taky ne.

Věra Diblíková říká, Srpen 16, 2007

Nezřízené gratulace a ovace!!! Pambu miminko požehnej a chraň před vašimi přechodníky a jinými životními pohromami. Věra (babča v naději).

Jiří Pallas říká, Srpen 16, 2007

Já jako brzy čtyřnásobný děda mám brzy na krku dětštinu česko-švédskou.. ňuňuňu-ťuťuťu bude těžko přeložitelné

Jirka říká, Srpen 16, 2007

Ňuňuňu a ťuťuťu netřeba překládat, to je mezinárodní podobně jako robot. A Jitka Molavcová zpívala kdysi vtipnou píseň Ťuťu a ňuňu. Jinak zdravím všechny stávající i budoucí dědečky a babičky a přeju vnoučatům, aby si prarodiče pořádně užila.


Dostal jsem svolení od Jiřího Pallase - admina mojeho oblíbeného diskuzního webu
www.slovodne.cz
abych okopíroval celé diskuze (kterých jsem se účastnil) i s diskuzními příspěvky ostatních diskutujících.
Web je věnován diskuzím o českém jazyce, řeči, vyjádření, slovech a jejich významech a překroucení. Je to fakticky nejintelektuálnější diskuze (v pozitivním významu), kterou jsem na webu viděl, taky velice vtipná a mnohé přispěvatele (žádného jsem nepotkal celého, znám je jen ze slovadne) si jako já ihned oblíbíte. Vysvětlivky: u každého příspěvku je nick příspěvce, pak datum přispění (já kaldoh jsem zde Jiřulka)


Tato nekomerční stránka byla vytvořena ve zdrojovém kódu.